Už vím

Brou(č)kový bubáku jsem dnes napsala
na začátku e-mailu,
až po odeslání jsem si uvědomila,
že jsem se dopustila dvojsmyslu.

Vlastně mě to nemrzí,
ba naopak,
nechci srdce zanesené rzí,
být marodná.

Taji pod slovy chvály,
pohledy plných smíchu,
jsem k mání,
ale pomalinku.

Srovnala jsem se, že nejsem psem,
že je mi jedno srdce vzdálené,
nebudu už čekat ani den,
užívám dny rozkvetlé.

Vážím si sama sebe,
že jsem žena,
nepotřebuji k tomu tebe,
jsem srozuměna.

Učím se starat sama o sebe,
učím se svěřit druhým,
jednou najdu tebe,
se kterým vzletím.

K výšinám, jež láska skrývá,
bolestem, jež objetí léčí,
zatím jsem ale malá,
trpělivosti se učím.