Zemřít na hajzlu, no, to by nemuselo být zas až tak špatný

Někdy bych si přál zemřít na hajzlu.
Pak usednout, ještě v slušné síle(tak v devadesáti devíti),
na véé céé, zatlačiti, a s úlevou vypustiti to,
co mě učiní odlehčenějším,
spolu s duší, v tichosti, tak jak se sluší.

Opřený hlavou o přepychové dlaždičky, vedle sebe bidet bez blbé kočky,
která si ho spletla s vanou, s úsměvem na tváři, odejít v poho na stáří.
A pak bych si dále přál, a, že tomu i věřím, dívat se na sebe z hora,
jak se usmívám, jak mám zase všechno, skoro všechno na háku,
odletět, opustit život bodláků,
letět domů, kde tě přivítají blízcí,
opustit fyfično, fyzično je mi už teď skoro cizí.

Život půjde jistě dál, tak jako, když jsi se narodil,
prostě vystrčil jsi hlavičku, a zase jí vystrčíš, a budeš zase,
možná nebudeš už moci jísti prase, možná narodíš se v Izraeli, nebo v Medíně, možná v Karlíně,
ne ne, netvař se tak nevině,
co zaseješ, to sklidíš,
ostatně i v chlívku může být dost místa,
a voda už se začíná vařit.