Poušť

Hranice leží v nekonečné dáli
a já jí kráčím vstříc
blíží se horizont po krůčkách malých
ale pak zmizí a já nemám nic

už šálí mě smysly a tak si říkám
zda má cenu ještě pořád jít tam
jestli ta cesta za cíl stojí
nebo zda mám si zvolit cenu svojí.

Už nechci být v zástupu jež se plahočí
k cíli jež zaslepuje nám oči
už nechci kráčet v nekonečné řadě
kterou formuje má beznaděje.

A tak se otáčím a říkám si kam dál
jenže všude je pustina a
já nemám rád pouštní žár
proto si sednu a odmítnu jít dál
možná tam zhebnu ale ten vzdor za to stál.

Proč už nezmizí má existence
když cíl nemá a ani ho nechce
proč ještě straší tu ta ubohá kostra
toho co jsem kdysi byl
nadechnu se naposledy zostra
a jdu si zas žít jako jsem vždycky žil.