Co pro radost.

Slyším jen ticho,
kolem sebe.
To ticho, kterého jsme se
tak moc báli.
Přináší štěstí,
takové to, co jsme si
už dlouho přáli.
A jak se blíží,
čím větší úlevu nese,
tím víc nás tíží,
co zůstalo
už nikdo neodnese.

A znáš to,
co oči vidí,
to srdce bolí.

Hledá pak člověk ve všem,
co ještě dává smysl,
hledá to básnické
to hlubší pochopení.
Snaží se mysl
najít to, co už není
z toho co bylo,
najít co nese si dál,
co vlastně zbylo.

Jak chodí po cestě
vždy bok po boku
i cena za každé
"buďme šťastní".

Pro něco nové,
i pro to lepší,
musí něco odejít.
Zbývá jen doufat.
Zbytečně říkat,
že se člověk nebojí.

Snad jen najít to pochopení
pro to, jak život si sám
volí směr.
A neztratit víru,
neztratit sílu věřit,
že na konci všeho
tak nějak je fér
k jsoucnu, svoucnu a bytí.

Snad doufat, že každý
najde to své šťastně
bez smutných teček na konci.
Že radost není z knihovny
by nešlo jinak než si ho vypůjčit.

Že zůstává,
že se nevrací.
Že k tělu přilehne
a už se neztrácí.

Kdyby tak člověk
mohl ho dát..
Jak lehce by bylo,
nemuset se bát.
Své štěstí by sice
mohl postrádat,
však pohled na druhé
by dal o to víc se radovat.