Čí žijeme životy?

Sedím a z okna se dívám

něco v sobě skrývám

za okny vidím vločky

připomínají mi kroky

mých minulých let

kdy mi bylo asi pět

a já obracím se k nim

vidím v nich svůj stín

a v tom tichu nicoty

promítám si životy

mých nejbližších

vidím jejich hřích i slyším jejich smích

a náhle se zdá zvláštní

to co je v mé hlavě a vlastně není vlastní

ty honby za něčím

co mělo být tím hlavním vítězstvím

a co nemělo směr

hlavně další úkol na sebe ber

a neptej se moc

výkon ten ne, ten není nemoc

a v cíli chyběl nejen směr, ale i řád

bez výsledku, neměl jsem se rád

slunce hřálo

a o duši mou se bálo

ty roky odešly a nikdo neví

kdo je vlastně poslední a kdo prvý

a co by mohlo být

kdybych dřív dokázal zpomalit

kdybych jinou cestou

třeba duše plnou

stopy mé šly

a nejen po vítězstvích růže rozkvetly

možná, že se promění

však stále neznám smíření

těla s duší

obejmout je bez retuší

v niternosti okamžiku

vidět krásu slunce nejen, ovšem i zakrývajíc ho mraku

sedím a z okna se dívám

rozpaky z mých pocitů skrývám

za okny vidím mraků plné nebe

a v nich sebe

jako malého kluka

jak se do příštích dnů kouká

s nadějí v očích

do úkolů příštích

a já dál sedíc přemýšlím

čí život jsem žil, zda vím…