Jak jsem našla tuláka..

Šla jsem a dělala trošičku toho,
co mnoho lidí by řeklo,
že se nedělá.
Tramvaj po tramvaji,
nástup a výstup
a na zastávce u čerta
já potkala jsem anděla.
Byl tak tichý a měl zvláštní rysy.
Dítě v úsměvu,
dospělý tělem a stařec myslí.

Zvláštní jak stařec se dítěti podobá.
Já do té doby ponětí neměla.
V dětské hlavě jen láska bez hlouposti
A v starcově zas touhla být hloupý zmizela.

A tak jsem přistoupila tiše,
Jen ho nepolekat.
Říkám, „odpusť příteli,
Ale když stalo se, že musíme tu spolu čekat,
Možná se to nesluší,
Ale čím to, že pohled na vás
Srdce tak rozbuší?“
A jeho pohled,
Ta láska,
Jako by dlaní pohladila po duši.

A tak jsme stáli a tolik toho povídal.
Jako by den se za stavil,
Na hodinky ani koutkem oka nedíval.
A vyprávěl příběh svého života.
Tu dáš pochopení
A tady zase prospěje dobrota.
Řeknu beze strachu,
Že kdyby stál v pekle,
V blátě a prachu,
I tak by člověk nemohl nevěřit
Naději každého slova.
A kdyby tisíckrát řekl svůj příběh,
Mohla bych slyšet ho
Znova... A znova.

„Kde ale, kamaráde, bereš tu odvahu?
Kde našel si touhu, jak udržel si sílu
Dělat co se má.
Zdráhat se tomu, co se nedělá?“
„Víra.“ Řekl prostě.
„Na zemi jsme všichni hosté,
A je jen na tobě,
Zda hostitele přehlédneš,
Či vyjádříš díků slova.
A na tvém činu záleží,
Zda na další hostinu
Pozve tě znova.“

Zírala jsem s podivem
Jak je to jednoduchý svět.
„Ale jak, příteli, mohu začít,
Žádnou chybu už nelze vzít zpět.“

Usmál se tak, až jsem měla chuť ho políbit,
„každý den je nová šance,
Každý den se můžeš hostitely zalíbit.“

Ze srdce spadl kámen,
Jak balvan, a přišla naděje.
„Děkuji příteli, amen,
Snad neztratím v paměti tvoji radu.
Že zůstane, kdyby ne v před,
Alespoň někde vzadu.“

Chtěla jsem tak moc být tím mužem,
ale co pouhý člověk zmůže,
když právě a jen tělo i mysl člověčí dělá člověka.
Co chceme se život neptá,
ani čas na naší přípravu nečeká.

A tak jsem nastoupila do tramvaje,
A dívala se shora,
Jak opouštíme všichni ve vagonu,
Na zastávce toho nebeského tvora.

Jela jsem tak podle jízdního řádu
a říkala si, co se nedělá a dělá,
co mám nechat a co bych změnit měla,
v tom porazil mě dáběl na zastávce anděla.
Když mě spatřil s omluvou,
jak se patří
a úsměvem po tváři mě lákal,
jako bychom byli staří bratři.

Sliboval tolik, lásku, život v radosti
A já ho nechala.
V hlavě bylo prázdno, že přehlédla jsem
Pro krásu jeho tváře, pro libá slova,
Že jsem ho vůbec neznala.

Šla jsem za ním bez váhání,
A při té pouti, i on příběhy povídal.
Jak šel světem, užíval,
Krok vždy jen dopředu
A zpátky se nedíval.

Vyprávěl tak živě, vyprávěl tak strašně rád
Přes znatelné věky a cestami popletenou mysl
Ukázal v chaosu smysl a řád.
Ukázal mi co jsem neznala.
Občas se smál, hodně se radoval,
Často záviděl, někdy i bědoval.
A s každým krokem já ztrácela půdu,
Pojem o čase,
Ale on hodinky vždy bedlivě sledoval.

A pak přišla tma a mě přepadla hrůza.
„Pro krista, takového času a je pryč.“
Já zařekla se, že víc
Neposlechnu, co našeptává chtíč.
A jak jsem mu spílala,
Házela na něj zlo a svojí chybu,
Sladce se usmál
Jakobych v pustila do vody rybu.
„Lásko má, když přišla jsi ke mě,
Kouknout se na čas, tak bys to věděla,
Večer už usvíral den pevně.
Když já mám nést vinu,
Běž vyhubovat i toho svého anděla.“

A pak jen políbil mě lehce na ústa,
A vše co byla před obědem pravda čistá,
To vše zmizelo
A kam mám jít jsem přestala víc než dřív
Si být jistá.

Než hledat další tramvaj,
Než dohánět zbytečně na cestě vlak.
Ze strachu nad vlastním rozumem
Ve snaze utéct lidem, utéct před osudem,
Stala jsem se z vůle tulák.

Šla jsem tak parkem,
Kde nikdo se nezdál být
A hledala správné řešení.
Hledala... A hledala.
A šla jsem dál,
Z hlouposti či snad
oslněná těmi dvěmi,
aniž bych to věděla,
snadno sem přehlédla
člověka s hravostí ďábla a úmysly anděla.