Duše má spoutaná

 Motýlek barevný,

 do sítě lapený,

 sevřen a potupen,

 do temnot uvržen,

 zapomněl na barvy, na křídla,

v temnotě zatracen přežívá.

Neví nic o světle, nezná ho, nevnímá,

 v náruči strachu a bolesti nevědouc spočívá.

 Okovy jsou mu teď jedinou jistotou.

Ač sevření povolí, pro něj tu pořád jsou.

Iluzí spoutaný, neumí žít.

Srdce své necítí v závoji vin,

mrazivá samota je jeho stín.

 Skoro už nedýchá…

Před smrtí za živa náhle si vzpomíná,

 na světlo, na barvy, na křídla.

Rád by byl motýlem,

 bolest ho zaplaví,

 Boha se ptá: „ Kdo mi to udělal?“

A On mu odpoví: „Přece ty sám.“

 Nechápe, zlobí se, pomstu by rád,

 potom se rozhlédne,

 uvidí krajinu

z ledu a kamene,

 šedou a nevlídnou,

z nelásky vyprahlou.

Slunce tu nehřeje, všude je chlad.

Náhle to pochopí a křídla rozevře.

„Proto jsem na světě, své barvy ukázat!“

Radost ho prostoupí, krajem se rozletí,

Srdce se otevře, láskou se nasytí,

vše na co pohlédne, světlem se rozsvítí .

 Motýl zas motýlem mohl se stát.