Paradoxy

Kdo lhal druhým

ať topí uhlím

Kdo lhal sobě

ať kámen hodí do kamen

 

A tak si v zimě mrznu

pěkně potichu cvakám zuby

Můj atomový čas mě hřeje

mé neutrony jsou již v březnu

a podhoubí dává první plody

a celý vesmír ví

co srdce mé si přeje

 

Opět se loď má potápí

je krásné být u toho skonu

mé srdce se netrápí

má duše sklání se v poklonu

 

Jak nádherná je vzdálenost

až nesmyslná blízkost zaclání

Svou smrt zaspal jsem pro lenost

však život věčný vyzvání

 

a nemusím vstávat …