Podzimní deprese

Už přišel podzim,
a mě deprese opět sžírá,
u srdce bodá, žaludek se svírá,
jsem osoba, co zaživa umírá.

Deprese -
všechno je jen života recese,
Smutek, bolest, jen ne radost,
nemůžu dál, mám všeho dost.

Za okny padají kapky deště,
slunce už jen tak nevidím,
co hrozného čeká mě ještě,
i když já už se ničemu nedivím.

Svou mysl utišit nedokážu,
myšlenky neustále hlavou mi proudí,
i když si všechny ty špatné zakážu,
můj mozek neustále všechno soudí.

Nic mě nebaví, nic se mi nechce,
hledám smysl života, avšak marně,
přijde mi, že stejně žádný není,
možná že život je jen sen
a po něm teprv přijde probuzení.

Přijdu si jak námořník bez cíle,
který zmítá se ve vlnách života,
pluje v bouři míle a míle,
ale nikdy nedostane se na břeh.
Možná až dojde mu na dobro dech.

Nikdy nenajde maják ani přístav,
neorientuje se ani podle hvězd,
jen nekonečný beznaděje stav,
kdy čeká ho na moři jen samá lest.

Jak z toho ven?
Je to celé jen zlý sen?
Pak stačí se jen probudit.