své oči pozvedám

nevím zda to vše bylo ztrátou času
marněním života
přijmout onu nevyhnutelnost
před jejímiž branami dnes stojím

co bude dál

život nás staví ke zdi
jako nějaké zločince
zeď čelem neprorazíš

mám se smířit s tím že cesta
dál nikam nevede
být spokojeným s tím málem
které ještě zbylo

zůstat vděčným

připadám si být znovu na začátku
jen ta startovací čára
je nějak kratší

ale když pozvednu oči
nekončí
ona se sbíhá až kamsi ... kam
nedohlédnu

znovu vztahuji své ruce k nekonečnu
nevím zda je to vyvolané touhou
která se nechce smířit s tím
že nadchází konec

proč to vše vlastně píšu
komu
vždyť odpověď si musí najít každý sám

možná právě proto ...že v tom nejsme
zase až tak ... sami ... úsměv.z