Země nikoho

V aforii na soumraku květin,
na křídlech orlice za osudem letím.

Odevzdávám bohu žalem sklíčeného
klíče od domů a světa zničeného.

Pod oceánu hlubin vlny mlčky
toulají se delfíni jak v městě kočky,

přenášejí mor a stuchlé kapradí
jak závaží smradu z kaktusů, co v poušti nevadí.

Tři květy smutku a jeden pro štěstí,
Až bůh se odevzdá mi v kosmické neřesti,

budeme víno z žoku do dna pít,
myslet jen pro dnešek,
tak chtěl bych s lidmi žít.