Vševědův děd

Na dně své sklenice,
dozvím se nejvíce,
pravdivých vět.

Těšíc se z života,
s pocitem robota,
vstávajíc v pět.

Dýchajíc z hluboka,
nemajíc aň floka,
pitomý svět.

Významy hledaje,
básní se nevzdaje,
myšlenek změť.

U brány s nadějí,
otevře veřeji,
vševědův děd.

Zasní se, zamyslí,
neříká nesmysly,
studí jak led.

Zodpoví otázky,
marnivé obrázky,
minulých let.

On k lidem nepatří,
s nikým se nebratří,
za uchem květ.

Sálá z něj pohoda,
není to náhoda,
stvořil náš svět.