Doveská potřeba

Až v dálce zabublají zvony,
až dozní i poslední hromy,
až nebude se pro co bít,
až nebude mi v hlavě hudba znít.
Až jednou otevřou se brány,
až jednou zahojí se rány,
až jednou otevře se svět,
až nebude cesty zpátky, ani vpřed.
Až ukane poslední slza,
až zemře slavík, co za oknem mi vrzá,
až ruku v ruce půjdem zase spolu,
a nebude směr nahoru, ani dolů,
až tohle všechno jednou nastane,
tak lehne si vesmír, a už nevstane.
Až polechtá mě ruka čísi dívčí,
až pronikne světlo temnem příštím,
až budem všichni dohromady zde,
až zmizí kalné nápisy na zdech.
Až tužka v půlce papír zlomí,
až doznějí ty protivné zvony,
až bude mít každý po ruce tě hřát,
tak budem šťastni.
Všichni.
Napořád.