Brouček a kytka

Vyleze si takhle brouček z mechu, 
a už po stonku si čile pádí. 
Snaží se dostat po něm až tam vysoko k vrchu 
tak, jak mu instinkt vrozenej snad radí. 

Nožičkama třepe, 
snahou se celej klepe, 
cílem cesty šťáva sladká, 
snad ta cesta bude hladká. 

Starší z kolonie radili mu dobře:
1) Sou větší věci, než uznání a sláva. 
2) Nejlíp chutnaj květy, který kvetou modře, 
ale dostat se k nim nejvíc práce dává. 

Už minul řapíky listů šesti, 
stonek se už trochu tenčí. 
Snad broučka neopustí štěstí, 
snad nezastaví ho zásah zvenčí. 

Co by, vždyť jsem evoluční zázrak! 
Podívejte na moje krásný nohy! 
Zatímco ostříž nejlepší má zrak, 
já zas k lezení podědil jsem vlohy. 

Už je v půlce, už ulez dlouhou štreku, 
nedívat se dolů, nedívat, ba ne! 
Už unavenej je, je mu skoro k breku. 
A k tomu tu vítr silnej vane. 

Stonek se třese, kroutí, klátí, 
brouček se musí snažit dost. 
Naštěstí od Přírody, svý máti, 
dostal do vínku urputnost. 

Je to jeho vlastnost vžitá, 
vždyť přece musí dosáhnout květu! 
Tak zarytě nožkama kmitá, 
dokáže to sobě, mámě, světu! 

Možná nejsem bourec, 
ale borec jsem zcela jistě, 
nikdo neleze líp než já, 
sem zkrátka zvíře na svým místě. 

Jenže kde skončilo bláto, začla louže. 
Cesta se právě až moc hladkou stává. 
Doslova. Stonek tu povážlivě klouže. 
Že pýcha bez trestu nezůstává? 

Objímá ho hmyz třema párama nohou, 
a kusadla do něj úporně vráží, 
ty jediný ho zachránit mohou 
před pádem, a tudíž - před blamáží. 

Vůbec si totiž nepřipouští, 
že by i další - mnohem horší - možnost byla. 
Nazamejšlí se nad tou spouští, 
co by dole z jeho chitinový kostry zbyla. 

Tohle skončí jistě zcela lehce. 
Že by na tuhle výzvu nevyzrál? 
Pcha! Mistrům bude ještě dávat lekce, 
On nešplhá jen tak - je novej lezců král. 

A za pár dlouhejch chvil, 
i když s vypětím všech sil, 
konečně dosáhl květu, ač matně tuší, 
že z toho málem vypustil svou duši. 

Dochází mu to ale čímdál víc, 
před kámošema to však navždy zatají. 
Jak hrdina lapá po vzduchu z plnejch plic, 
i když ty brouci vlastně vůbec nemají. 

A pak začne lačně sosat nektar, 
jako by byl to nejlepší saké. 
A do žaludku si nacpe květů hektar, 
Co na tom, ze ten hmyzu chybí také... 

A musí uznat, že kytka sic báječný chutě, 
není však jistý, že to za to stálo, 
málem za ten přešlap zaplatil dost krutě, 
za to, co vsadil, získal hrozně málo! 

Přec nakonec rozvalí se slastně, 
přímo uprostřed toho květu 
a dumá, co dneska úžasného vlastně 
dokázal celýmu tomuhle světu. 

Že nacpal se jak žok po tom lehkovážným činu, 
na břiše se ležet nedá, lepší budou záda. 
"Jen si tu na chvilku, zaslouženě odpočinu" 
Na bok se líně zvedá, na krovky... a padá. 

Gravitace zmohla vertikálního běžce, 
teď pozná to z tý horší stránky. 
Do mechu pod květinou dopad' záhy težce, 
zakřupaly švy jeho tělesný schránky. 

Po dechu lapá, nožkama po hrudi šátrá, 
bolí ho srdce, plíce, ledviny i játra. 
Po pocitu výhry jak studená sprcha... 
Jak rychlá bejvá karma - spravedlivá mrcha. 

Vetší deziluzi asi kdy těžko zažil, 
Možná by radši spad, když se ještě snažil. 
Nejdřív vyhrát, pak podlehnout vlastní pýše. 
Pořád jsi jen malej článek hmyzí říše! 

A tak brouček leží, 
pod tou zelenou věží, 
a čas pomalu běží, 
když dýchá se tak stěží! 

Že na to měl? Že to zvládl slavně? 
Teď se může s nejlepšíma měřit? 
Pche, vždyť to sotva přežil! Hlavně.. 
kde to zmíní, tam nebudou mu věřit. 

Asi to má důvod, proč starší o těchhle kytkách jenom básní. 
Lezl by tam každej, kdo dá egu přednost před zdravou bázní. 
Co nejlepší je, bejvá nejlepší proto, 
že nejtěžší je zkrátka zasloužit se o to. 

Tak zkroušeně se členovec ze země sbírá, 
To bolí! Jauvajs! U sta hromů! 
Bolest jeho nitro vážně těžce svírá, 
nezbejvá tak, než se vrátit domu. 

A tak se brouček, čelící bídný smrti, 
naučil o světě mnohem víc. 
Teď vrací se tiše do svý rodný čtvrti, 
a tváří se, že nestalo se nic. 

A když se ho sousedi na kulhání ptají, 
řekne, že ho do prostřední pravý kousla blecha. 
Skutečnou podstatu s uzarděním tají. 
To pro sebe navždy už si nechá... 

A až budou ostatní večer u světlušky zas o modrejch květech snít, 
přidá se k nim, tak nějak o chlup radši. 
Je fajn jen to nejlepší od života chtít, 
ale žlutý kytky vlastně taky stačí... 

Nemá cenu riskovat život nebo zdraví 
pro něco menšího než člověk sám. 
A ten, kdo řekne, že ho to hrozně baví, 
jen trpí na smutnej sebeklam. 

Brouk možná nemá orgány, jako mívaj lidi, 
Však co mnohejm navždy uniká, on už správně vidí. 
Je třeba póly rozeznávat. Pokora a pýcha. 
Kdo má druhý, leží v mechu. Kdo to první, dýchá.