Sněží

Sedím na okenním parapetu
a
dívám se skrze sklo
nebo spíš zrcadlo?

Sněží.
Z nebe padají
kousíčky mraků.
Snad vítr byl
tak rozzuřený,
že se oblaka o sebe navzájem
tříštila
pod jeho silou.

Jako ten
nejkřehčí
porcelán na světě,
jehož prachem
teď někdo zasypává
hlavy přetékající
myšlenkami.
Aby alespoň na chvilku
vypadaly ty hlavy
čistější.
Stejně jako babičky
čerstvě upečený štrůdl,
který sice zasněžíš cukrem,
ale pod tou vrstvou
bílých krystalků
pořád zůstává jen štrůdlem.

I ty hlavy budou
stále jen hlavami.
Nafukovací balónky,
jež nadnáší
ulhané myšlenky
a
nesplnitelná přání.
Jen se dotknout
ostrým zubem jehly.

Se zaujetím pozoruji
vločky tancující si do rytmu
klidného zimního vánku.

Já jsem těmi
vločkami.
Každá část mého těla,
mojí duše,
si poletuje jiným směrem
a nemá tušení,
kde přistane.

Ale je to nádhera.
Sněží.