Opilá deprese lepších zítřků

Opíjím se

marností

která

pozvedá mé tělo

jako číši

k nebesům

a neznámým ústům

blaženosti

hromadného tlení

lidské vůle

kterou mnozí

nazívají

též

prokrastinace

 

Opíjím se marností

a na Ikarových křídlech

z prázdných obalů

od čokolád

dobíjím baterky

a pak

až svět

 

v touze

se dozvědět

zas trochu

více

něžné pravdy

která mi

v masce dominy

šlápla

jehlovým podpatkem

na kuří oko

vlastního

sebezapření

 

Ano

hledám se

A kdo ne

 

A také se

opíjím

tou svou marností

abych zas

byla o krok

před sebou

a rutinním

řádem

dospělosti

 

Dělám to

stejně dobře

a důkladně

ve svých

třiceti

jako

ve dvaceti

osmnácti

a dříve

 

A přece

mi nikdo nevěří

tu hořkost

kterou mám

když

přistáváme

Já a Ikarus

 

a ničemu

jsme neunikli

vše zůstává

stejné

plaché

a míhavé

jako

zbytky

světla

někde

v

nás

 

Neunikli jsme

Tak zas někdy

příště

nebo

zítra

 

Až se opijeme

a zas si budem

věrni

těm svým

zítřkům

a bolestem

které

přináší

 

dnešní

den