Únorové slunce nad hlavou

Víš

Často si říkám

jestli ranní slunce těmi svými paprsky

skrze mlhovinu

dokáže rozpustit

 

krustu kolem naší aury

 

Tu zeď nářků

kterou jsme si vystavěli kolem našich těl

Abychom mohli

 

zapomenout

 

Říkám si

jestli se může podařit

Slunci

nebo někomu moudrému

a laskavému

 

Rozpustit

všechny ty výčitky

bolesti

a jejich vzorce

které jsme prostě

nenašli

 

v kontingenčních tabulkách

 

Ani dluhopisech

našeho Ega

 

Víš

stejně jako já

že škola nás nenaučila

žít

 

Své tituly

můžeme pověsit místo kabátů

nebo obléct na sebe

abychom si nepřipadali

 

tak zoufale nazí

 

A krusta zůstává

protože únorové slunce

ačkoliv kdysi dávno zvítězilo

nad sebou samým

 

je příliš slabé

 

aby ji zvládlo

rozpustit