Hlas

Hlas

Vždy, když stojím před nějakou propastí
i kdyby stovky všech hlasů co znám,
křičely: “neskákej, snad nechceš být stín!”
Skočím.
Víš, vždy, když stojím před louží po dešti,
kdyby mě držely stovky všech rukou,
co mám možná pro štěstí.
Skočím.
Vždy, když stojím na okraji skal,
kde čeká orel, aby se o moje játra rval.
Skočím.
Ale ty to víš.