KALEIDOSKOP

KALEIDOSKOP

Ranní rosa pokryla, přírodu

svým tělem. Dělá to každý 

den, jakoby by vystřelila svým

vlhkým dělem. Den a noc v

neustálem boji, mezi sebou.

 

Nad tím čím, bude země nocí 

či tmou. Krásný dotek nevinného

spánku, krátí noci jen tak bez pomoci.

Zbývá z moci noci, pouhopouhý kus.

 

Duchové a jiné bytosti noční, jdou

právě spát. Nechceš je potkat, to

tí okamžitě ohromným tichem sdělí.

 

Je tu náhle pusto v nádobě neveliké

tam jsem drcen. Triceratops se diví

úsměv svuj ledabyle křivý. Kdo si po

mne hodí, ještě kamenem. Vytrhnuté 

ruce z kloubu. Najdeš zhoubu hledej

hbitě, ještě chvíli počkej než odsoudí tě.

 

Krativně tak po ruznu mučen, zakřičí 

někdo už je toho dost nebo do toho.

Noc se mění v den, cítím tu mlhu skrz

mé tělo prochází. Zvrhlost je tak temná

odrazí se ze dna a vyletí si vesele na ten

svět. S heslem nič a budeš lépe pět.

 

Oči otevřel, přečetl si ten dnešní svět.

A už věděl, že to bude strašně těžké.

Nepodlehnout vůni deště, co se za ní skrývá.

Proč je tak omamná a čarovná, proč tak zívá.

 

Zazněl výstřel kouska mozku na zdi, ta hlava 

už nic nevymyslí asi. Stalo se to tedy možná ji

jen čistil a ten výstřel nultý vypadl z té pistole.

Jako sakra neštastná, tvá řehole. Zpět už vrátit nelze,

už bez života ze žuchnutím padá na zem.

 

Černý pytel dosud prázdný, teď naplněn tou pitomostí.

A co byl vlastně ve skutečnosti to já nevím, ale prý že

člověk. Ještě před hodinou jím byl, teď už je jen potrava.

Právě sestoupil z piedestálu, na dno potravního řetězce.