VRSTVA

je tma je tak hutná, někdy

smutná ale spíše každodenně

nutná, že by vstup do království

sladkého spánku, na oplátku za

absolvovaný den, jsem tu hned 

ne nepočkám už odjíždí my nový

den, steny promeškané něhy slyším

skrz sprostě tlusté stěny,

samé kecy jsou tam někde v kleci

uložené, ne neříkej že ne, každý je 

tam má, někdo více někdo méně,

slyšíš tu otázku, je ve mne je jí tak

temně, nač se chci tedy ptát, neřeknu

neprořeknu, nevyřknu, nevykřičím jen

se krčím v křeči té mé řeči,

je to pták bez křídel, tak už nelétá,

jen se tu tak pohnutě a zcela nudně plazí,

něco kazí neumí se nutně tvářit, bol

je tam v tváři potměšile se tam plazí, co 

ti tedy je, no nic jen chtěl jsem více a

nemám skoro nic, jen ten blbej shit,

vykopnu dveře a za nini vidím zas jen tebe,

nebe je modré oblaka jsou onaká, barvy jež

svět barví, tolika barev a odstínů, odstup, uhni,

vypadni, jdi pryč a nech tu ten klíč, sebou si

vem pouze a jedině kýč který možná se teď tvoří

na nádvoří,

vítr fouká v rozlehlé pustině ticha, někde v dáli budík

tiká, tik tak a stále dokola je to taková poklona navždy

a odznova, je tu strom jeho větve se kymácí, jeho listy už

tu nejsou odešli prý někam za prací, žhavá láva emocí tu

také proudí, nikoho neodsoudí všechny chápe, její něha je 

tak nažhavena v daném okamžiku jiskří chce se hádat na zem

historicky padat,

shluk temných věcí už dávno nikoho nevyděsí, hluk temných 

stínů a prokletých dílů ti mává ale pořád ještě nic neprohrává,

v jasném dni točí se shluk tajemných očí, dívá se tak divně

prostoupívši klidni tvoje tělo divné, děla střílí a ne vždy se mýlí,

pochyby ano mohou býti než dělová koule tvé tělo zmírní, život

tvůj se náhle propadne kamsi  kde nechtěl jsi, pod nánosem půdy,

tak co kurva, červy se už nudí, 

-

-