KOPRETINA

Člověk sedí, na tom stromě.

Říká si, mám slézt na tu zem.

Třeba sežere mne, nějaký ten 

predátor. Nechce býti předkrmem,

ani hlavním chodem. Do jeho útrob

na exkurzi asi poslední, to mu nesedí.

 

Má mozek,  zbraň hromadného ničení.

Nu a tak se z toho stáda živočichů

tak nějak pomaloučku, potichoučku, vyčlenil.

Seskočil na tu zem, udělal si první nůž. První

oštěp a zabil s ním zvíře tak veliké, o kterém se

mu v jeho nejdivočejších snech nikdy ani nesnilo.

 

Je tu skok nebo další krok, je tu současnost. Člověk

stále tady vládne, tvrdou rukou. Jsem,  tady vidíte mně

je mi levně. Jeden z mnoha písmenek z jedné věty a ta věta

obsažena v nějaké obrovské bichli. Kdo co tady mluví, prý ať to 

zrychlím. Někdo se tu tlemí, směje se tak až za obrovské břicho 

své se popadá. Roztrhla se my nálada, je už na tisíce kousků je tu

všude na zemi válí se tu a žení se tu s tím bordelem. Mám něco

napsaného na čele, podívám se do zrcadla co je tam, big shit.