MANDRAGORA

Svět se my stal

je zde, do krajnosti

odevzdán. Já tu žiji

svůj svět, svým 

krátkozrakým bůhvíjakým

průhledem.

Tak ho vidím já, jak ho

vidíš ty, asi  zcela jinak, ale ne tak

docela. Vezmu prak a hvězdu z nebe 

sestřelím. Padá dolů a už jsme

spolu, v křivolakém rozporu.

Padá listí ze stromu,

fukary jsou v pozoru.

To listí padá jako by 

by snad chtělo, to své tělo

zemi, jen tak nabídnout. Na zemi 

se usídlí, než nevolníci spěšně

vše to uklidí. Za pár měsíců

dostane jiný šat, takový bílý.

Těžší za studena, upečený v 

oblacích.

V představách si plavu,

myšlenky si uklízím. Ne

žádnou nevyhodím, jen

ji krásně učešu. Dám ji

do výlohy, prodám její

vlohy. Jsou jich stohy 

a stále nové, se my nabízí.

Vítr fouká, pod fousy si něco brouká.

Píseň, tak skutečnou a neodvratně svou.

Píseň truchlivou, před chvíli ještě zcela nevinnou.

Píseň o tom, co se stane někdy potom.

Píseň cvoka, jež v hlavě má prý brouka.

Píseň si poslechni, než zazní výstřel, ten poslední.

Píseň posledního vzteku, než pláč na dveře ti zazvoní.

Píseň, co nemá refrén a ani další jinou sloku.

Píseň neodvratnou, tvářící se falešně a quasi štastně.

Píseň nekonečnou a taky navždy vytrvale neskutečnou.

Stvořil něco jako věčnost a tam se chce  usídlit.

Život atrakce na křižovatce a bez semaforu.

Smůla navždy a pospolu přišla nevítaná, někomu

tu zvoní asi hrana.

Bydlí tu sama v domě s číslem třináct, netuší prý

čím je vinna. Náhle přišla vlna a vše vzala sebou.

Jen to číslo třináct, nechala tu jako předposlední

větu, toho střetu.