PERISKOP

Jak se ta hra hraje,

česem zraje. Jako 

plod co strom ho

zrodil a pak i na

zem shodil. V tom 

nekonečném rozpoložení

někdo tu sedí, jen tak hledí.

Něco v něm vězí, čemu asi věří.

 

Tomu co jeho oči vidí, nebo co

jeho uši uslyší. Nebo mu jen stačí

hlasy, jež jsou z druhé třetí ruky asi.

Jsou poznamenané ruchy, vlastního

svědomý. Nebo psychopatického, světa

vidění.

 

Roztodivnosti různé tu jsou, tedy existují.

Jsou v tvé mysli, jako sysly něco si tam syslí.

Kolik lidí toliko pravd, nebo po nich jenom smrad.

Média nabízejí jakousi svou pravdu, v mlžném

oparu svých reklam a přáním majitelů. Kanály různé

stávají se opravdovými kanály. Hnilobně páchnou, 

vše prý svou lží teď spláchnou. Je my zle, kdo nakope

je do prdele. Kormidlo vázne, tak co ty blázne, hraješ ještě

tu hru na pravdu, stále opravdu. Co ta pravda vlastně je, nedá

se změřit do rukou ji nevezmeš neochutnáš její chuť. Nevlezeš

s ní do postele, nezasuneš do prdele.

 

Pravda je ta, že tenhle okamžik je už minulostí.

Pravda je jako kurva, za peníze tvoji pravdu hostí.

Pravda historická, psána tak trochu rukou vítězovou.

Pravda smutná nebo veselá chceš ji, nebo dál se posti.

Pravda jako relativní proměnná, je jen tvá ni žádná jiná.

Pravda se lží, velmi nejasnou hranici mezi sebou mají.

 

Něco tu je, někdo slídí, jiní zase dělají že to nevidí.

Někteří jsou tak naivní, že bez obtíží tomu uvěří.

Jiní jsou prostě jen líní a někdo z nich je doopravdy

zlý, sestrojen v rukou zrůdných rýh. Svět se tváří jako 

v září, na vše zná svou vlastní odpověď. Kolik je to slizkých

vět, začneš s tím hned teď. Nebo radši počkáš, jak se to samo

vyvine. To je tak zbaběle nevinné, tak tedy odtud vítr vane.

Je už toho dost, kdo zná vlastní budoucnost, chceš ji znát tak

zkus se ptát. Odpoví ti ticho povinné, počkej si radši jak se to

po pravdě, vše vyvine.