SMÍŘENÍ

Jen ticho noci sní – u stínů stromů řeky,

co v hvězdách zářících mi zrodí nový den

při odmlčení vin, jež lásce berou léky,

i klamů z nicoty, co zháší pochodeň.

Mé duši vládne mír, jenž protrpěné roky,

za ticha soudů mých, snad provždy pochopil;

jen Nekonečno ví, kam půjdou moje kroky,

jež u konečné cest snad naleznou svůj cíl.

Od duše světa pryč se poustevníkem stávám,

a v odříkání svém – nic s ničím nesrovnávám

i světa stálý strach já toužím nepoznat.

Již zcela usmířen, sám v opuštěných horách,

já pravdu nalézám jen v smutných metaforách,

co v slzách paměti si hradby staví snad.