CESTA

Déšť teče, slzí

kouká na ten svět.

Který už mu je tak 

i docela cizý. Pláče

stále více, už nestíhá

se nadechnout, zajíká se.

Povíš to, nebo zase ne.

Stojí v koutě, jako kotě.

Tak co zase mlčíš, krkem

krčíš. Zakřič to, na ten celý širý

svět, teď hned nebo radši zase zítra.

Emoce jsou někdy jako zlé

nemoci. Jiskra přeskročí,

vše je náhle polito a už i hoří.

Plamenem, který všechny sežehne.

Stojím v té změti pocitů, je to

klubko zamotané. Kde je toho

všeho začátek a najde se i konec.

Na různé výjevi ze svého života 

se dívám. Přitom si vzpomínám,

je to jako jít po ulici a vidět to vše 

ve všech vitrínách. Je těžké to vidět

v tom skle, při pomyšlení že je to už

dávno pryč. Můžeš křičet, z plných plic. 

Už tě nikdo neuslyší, tam byl někdo už

zcela jiný. Možná, ještě pln naděje. Která,

se ti dnes, trpce do tváře jen vysměje.