KROV

Cítím se jako

potápějící se 

loď. Ta jen stačí

nabrat další vodu.

A klesnout do útrob

toho moře, prý jen

další hoře, toho moře.

Ležím tu v příkopu. Byl

jsem přejetý, tím vším 

co mne o jedno kolo vždy 

předbíhá. Ležím si tu naříkám,

zlomené srdce znám. Zachrání

mne někdo. Nebo, je to už všem.

Jen lem něčích šatů, za sklem.

Člověk ráno vstane a co se

stane. Něco se otevře, něco zase

zavře. Někdo zařve stop, jen pořád

dokola tak už kurva, všechno na zem

shoď. Pojď nastup na tu loď, co prý

je toliko křehce nepotopitelná.

Pojď řekni sbohem, všem tady co

stojí kolem. Utrhni ten plod na stromě

vysící. Zatni zuby vyhoď mdloby, ta cesta

už někam zve, tě. Kus od nepohody, jdi dále

budeš tam vystavěn. Jsi už dokonale schválen, 

dále pak jen drze pálen. Nezbude nic, žádný zisk

jenom hnis, který vyústí jen v tvůj tváře rys.