NIKDY

Tu zde a v tomto

bezděčném politovánihodném cíli.

Choulím se tu, je 

my špatně nezvratně a to tak,

že to nemohu ani vypovědět.

 

V nicotném módu jsem

tu zaklíněn. Dalek všeho

toho, co je naprosto dokonale mé.

 

Kam se dát jaká strana je 

ta pravá. Někam neustále 

padám, není o co stát. Plno

černých čar, zdar žádný z 

příštích očekávaných jar, nečekám.

 

Není žádný smích ni, žádný pláč.

Naprosté nedokonalé nic, obsahující

svou soukromou svící. Tou si svítí na

ty své lidské tlupy. Rádo, je tak vidí.

Zrůdnost okamžiku vcelku a potichu

rozhostil se zde, tetelí se blahem vnitřně

neštěstím si nevesele řve.

 

Dnes probuzen tak nemyle,

no vlastně nakopnut do prdele.

Jako ostatně každý jiný svinský

den. A do uší, nenápadný šept.

Co kdybys ty vole radši zdech a to

nejlépe už dnes.

 

Odsouzený na neživotnost nadějí.

Dobré věci prý se ti nedějí. Prý

už nemáš, ani žádnou naději. Řekne

my prosím, někdo co mám dělat. 

 

Snůžka nesmyslů v tomhle bezděčném

průmyslu. Vyrábí se tu něco, co jen za dvě 

věco stojí. A já tu stojím nebojím se, jen se

tetelím nesmírností. Okamžitou shrnutou 

netečností, obsaženou v té mé skutečnosti.

 

Počkám, na co možná na tu tak nemožnou

chvíli. Která ti svým tak hlasitým tichem, všechno

nepřetržitě sdělí. Sám sobě největším kritikem, 

nepřítelem, nevím zda píši jen ty trpké plky. Jako zvuky

keré nechceš už nikdy slyšet, ale oni ti neustále tak

nějak i zcela schválně posílají ty nenáviděné pazvuky.

Jako dozvuky už odežitého života, který vlastně byl

jen obrovský nepřetržitý, bolestivý omyl.