HOST

Jsem korunním

nepřítelem. Všeho

co tady tvrdohlavě prožívám.

Do zrcátka zpětného 

se dlouze a kousavě podívám.

Odtajním skutečnosti,

které si tady v té mé

mysli, nosím. Co že, prosím. Jo,

mozek je prevít, který mne 

nechal ve štychu. Kašle

ma mně suše a vše si dělá

tajně a víceméně potichu.

Není zlý je jen takový podivný,

někdy i temně očividný, ale to vám

nikdy nevypoví. Chtěl bych něco 

a to aby ta noc byla sakra, kurva,

nejdelší, v kraji zde tu nejpodlejším.

Je tu den a už ukazuje svoje vnady.

Jako žena když ta její prsa se na ten svět sladce 

usmívají. A uprostřed toho všeho jsou

její bradavky, přes triko se tyčí, s tvojí představivostí

tak zběhle cvičí. A v kalhotech tvých ti udělají těsno, jako

gesto toho všeho, co je v nás. A jestli to není 

toho světa jen, tajně stručný, poťouchlý špás.

Kosti jen tak si nosím, svaly tedy na ně dám

pak i to vše ostatní. Jo, je tu člověk pravěk stále

někde uvnitř nosí. Nechodí už bos, ale ty pudy co

jsou někdy jako schody, do podsvětí. Ty stále sebou

nosí, nikdy neodloží. Jsou to ty ony, tak velice základní,

když je nachytáš na švestkách. Sdělí ti vnitřně, co chceš

hňupe, drž hubu a už sakra vypadni.