JSEM

Pln záště nijak 

zvláště, prostě jen 

ta denní porce 

nenávisti. 

Utrousen kdesi,

v nitru křeči. Tam

kde už nic necítím.

Jen splín plný nerozbitných

předzvěstí, příštích nenadálých

neštěstí.

Nic už neřeším, jen tu plynu.

Korunním nepřítelem všeho,

co tady prožívám. Odtajním

skutečnosti, které si tady v té

mé mysli nosívám.

Mozek je prevít zase se za něco 

převlíknul, nenápadně a zcela

potichu. Nechává mně ve štychu,

kašle na mne dělá si co chce a to 

nejspíš téměř dokonale, okázale.

Opona se odkryla, divadelní kus začíná.

Lidé hrají, že jiními lidmi jsou a provedou

nás tmou. Nebo mstou, která je takovou 

temnou ukázkou, toho všeho čeho je člověk

schopen, schován pod poklopem.

Krajina v temnotě si zazpívá.

Tu píseň tklivou, nesmírně trudomyslně

plačtivou. Do klubíčka bych se 

zabalil a to vše co se děje chtěl 

bych odvrátit. Je to klid před bouří

oko svět zahmouří a nám dá vědět

jen to co sám chce. V tom tak úzkém 

průzoru té kamery, kterou každý

má. Natáčí s ní každodenně, co to

dá. Děje sobě vlastní, svým stylem

natolik zvláštním, plně osobitým

notoricky zcela polopaticky, zásadním.