NĚCO

Teče krev,

spadl dolní

ret. Nevykvete,

nikdy žáden květ.

Svět v bolesti se

kroutí. Počátek

konečnosti lidské,

do sebe se hroutí.

Blízká setkání

hrůzu nahání.

Potměšilost strůjce,

lačnost jeho daná.

V jedinečnost i toliko

tak jen zvaná.

Myšlenka kroutíci se

směle, zve mně jen

tak potemněle. Křik

zazněl jako švih biče.

Rýč rozdrtil daný klíč

jakoby nic, načež spustil

rozpustilý temný smích.

Jakoby nic, jako jen to

lze. Je ti zle, hnedle právě

teď. Odumřelý, odežitý svět.

Lká a chtěl by útrpně jen

pět. Hele vstávej, už je pět.

Do práce vstávej, sen tu zatím

nech. Nespěchej hra právě začala,

tebe tu napospas nicotnosti, nechala.

Usmála se potemněle, zdrceně a neochvějně,

dosti levně. Vetřelec je ve mně, chystá něco.

Že prý, nějaké to nejzásadnější veto. Tak co

jak, ptá se zpátečnický rak. Tak trochu jen 

na omak, nebo nějak jenom tak. Zrak uhnul

za roh, rdí se tam promovaný tajný prorok.

Tak už jen jeden skok a už letí jako smetí. Z 

budovy, která se moc nezmění. Dopad na beton

rozprsklý člověk, jako neukotvený zpackaný, tvůj projekt.