CELA

Stojím tu

v lesklé jinotajnosti.

Skoro již už odumřelý.

Sporý ve svých tajných

bojích. 

Něco možná povím.

Nebo jen vychrstnu

kaluž krve, jako prve.

Zvednu prst k jasnému

činu, prostředníček lehce

protáhnu. To si myslím

o tom pánu, bohužel tak

hradním. Nepatřičně tam

nepatřícím. Svým zjevem

špinícím vše, svým skutkem

zamořeno jest vše, hle. Hnilobnou

prohnilostí, toliko značně 

prudce. Je my zle vidím to vše a

i šváb tu na protest, z plna hrdla

něco řve.

Někdo se tu rve na smrt.

Kdo tu chce ještě více téhle vize, chcíplé

v knize smrti. Kosti drtí tělo, co

tím říci asi chtělo, mělo. Zvedám

sebestředné dělo, vystřelím.

Nikomu to nepovím, jen zřím

do dáli jak jsem něco povalil.

Kolotoč nenávisti, vychrstne

ti do ksichtu tu šlichtu hejtu.

Zdi se propadají do pangejtu.

Utnuté údy jako rukojmí tvé

promarněné, cudné nudy. Tak 

tedy kudy, kde ta cesta je a kdy

se navždy do nečinnosti propadne.

Hnedle vedle tebe jede ten kdo prý

to tu vše tak nějak, asi možná i neukojeně

vede. Přihlásím se do soutěže o to kdo je 

větší zmrd. Tak jen zticha buď, nechej to 

vše tak, paty k sobě sraz. Přítomnost je zcela nutně, 

do nepřístojnosti vložena. Naložena do komatu,

v němém užaslém nenatočeném, dokudramatu.