verst

Jsem tu v sekci

dostań lekci. Ne 

už stačí, svou loď 

stáčím neoznačím.

Bolí život tahá,   

vypointovaná zrada.

Stále vidím cítím tu 

předešlou pouť, na rukách

bezpočet různých pout.

Tak už lodi, běž už plout.

To prý umíš znáš, cítím

smrad, život se tu pálí.

Nezhasni, nech ho doutnat.

Nebo doufat, ne ten vlak už

odejel. Odfrčel si do dáli jako

partner nestálí.

Kajícnost je na odstřel. Ne 

já jsem to tak nemyslel, jen 

jsem to tak provedl a ten tamten

mne k tomu navedl. Toužím a tak se 

tu jen tak bezprizorně ploužím. Toužím

světem kroužím, pozor taky už hořím.

Život někam utíká, jeho tempo nestíhám.

Běžím plíce z hrudi vyskočí a je konec není

žádný zvonec jen malomocný klid, za hrudník

se chyť.

Život pláče nad tou tvou existencí.

Je tak zoufale frigidní, nemáš nic 

nejsi nic jen tak prostě, jenom jsi.

Někdo je až moc myslí si že mu 

patří celá loď, vezme ti vše a ještě 

do ksichtu se ti trajektionálně zasměje.

Pošetilost mocných, někdy drhne v bocích.

Co je více co je méně, rozum snad 

o tom rozhodne. Proč je to tak proč 

tu zde takto dlím, proč nevidím ten 

svůj stín. Kde se poděl, rozděl a panuj 

svět prý má hranu, nebo ne je jako elipsa

točí se dokola a tobě před očima kolísá.