MANON

Hoří svíčka, jako 

pička. Kapající

vosk, touha daná

za vlhkost, je vdaná.

 

Ruka v klíně, tak trochu

líně. Na co myslí, zbystří

jako kočka všechny smysli.

 

Už je tam, v touze jen

tak věcné. Odpusť okamžiku

ten se stává v mžiku i bez dotyku. Svět

touhy nechť je věčností a i tak

tuze i více daleký.

 

Vidím tě cítím tě, jsi

tak nádherná. V té své

nespoutané věčnosti.

Jsi tajemná víla, ta touha

do obličeje se ti vryla. Jsi

ještě krásnější, než pouta touhy.

 

Ve snu vidím tvoji rozjasněnou

tmu. Nahlédnu na chvíli do tebe

vše je tu pošetilostí, uzamčené.

Ještě ne možná nikdy, možná

někdy uzavírají se brány osudu.

Někdy ve studu někdy ve světle

úžasnosti, všechny cesty možné jsou.

V mátožném levelu, jsi stále tu

ano cítím tvoji srst, kdo jsi, nevím

ale taká stále buď.