Slunce

Věz, že až se tvoje hloupost
ve vlastním smutku vyválí,
všechny rány minulosti
Slunce hravě vypálí.

Slzy v očích, kapky rosy,
časně z rána vyraší,
ostré avšak ranní světlo
zpět je pod zem zastraší.

Puklé srdce, kostka ledu,
mrazem zevnitř bodaje,
pod teplými paprsky však
všechno časem roztaje.

Zaslepenost, mlha v duši,
sotva vidíš na nohy,
jak se Slunce dere mlhou
spatříš krásu oblohy.

Takže až se budeš cítit,
že tě nikdo nemá rád,
v těchto chvílích bez naděje
Slunce je tvůj kamarád.