NON STOP

Dotyk cudný

toliko i nudný.

Příběh smutný

stal se, nebo jenom

fikci zplodil. Tebe 

zrodil, je ti zle, tak

kdo tu tedy malomocně

řve. Tiše vnitřně, zakryt

v pýše co jen schována je

tiše.

 

Krotký hlas pozvaný ke

slunci jasu. Tak trochu

vidí tu obkreslenou krásu.

Žasneš, svět je právě tu,

právě teď. V tuto chvíli,

právě možná ty pravé

trumfy střílí.

 

V kratké chvíli hle, už je 

pryč a stačil jen těžko

postřehnutelný okamžik.

Teď ne teď už je tady, stala 

se minulost. Prosím dost zastav

se na maličkou chviličku. Chci si

jen sednout, na tuhle stoličku.

Nadechnout se a říci stop svému

bytí zde. Chtěl bych jen z plných astmatických

plic říci, že je tu všechno někdy k zblití.

 

Lapen v síti nekonečných slov a činů.

Tu ve zdánlivé nekonečnosti plynu.

Ve stínu lidí a jejich rozmanitých rozdílů.

Jsem v údivu, náhle zasažen jsem nicotným

denním snem. Kde to jsem snad v metrixu zdání,

nebo tam kde není už nic. Na samém konci, nekonečného

poleptaného lkaní. Už žádné lhaní, kdosi slyšel jen to, takový

skok nebo jen přiblížení nic už není kde bylo, venku jen sprostě

lilo úplně mimo.