HARAMPÁDÍ

Mám svůj strach.

Nebo nějak tak, je

to hnusný smrad.

Krach toho co je

snad, nebo možná

si počkej na to co

udělá, takový obyčejný

posera.

Řekl jaký si zbabělec, než 

se z plnou vážností, tak 

nějak definitivně podělal.

Roste něco a to přesto,

že je to něco jako takové

to tuctové těsto, nebo město.

Těžko z toho něco udělat,

zamyslím se na dvakrát.

Cítím ten tlak sílící, prostě

jenom tak daný, ze všech 

i nemožných ztrát, postavím 

si z písku hrad.

Emoce někdy šité, horkou

jehlou. Jsou tu stále neustále,

s tebou a ty jsi v nich, je tu hlučno.

Jako v plném sále a to na pořád,

tak co jak se zrovna cítíš. Proč 

na mně křičíš, já tě slyším. Taky

cítíš ten smrad, to někdo toliko lže

až se mu od huby práší. Je v něm 

dosti záští, pro nás všechny pro celičký

sněm.

Strop opak země, je to všechno

ve mně. Je to tam ukryté a na

zámek zamknuté. Kdo má ten 

klíč vše dokáže ukrýt, na několik 

západů v tajemství proměnit.

Nechci být ničím základním, taková

ta položka nic ti nedá nic ti nevezme.

Ptám se, trochu v hlase nejistém, tak 

co tedy vlastně jsem a hlavně proč tu 

dávám srdce v šanc. Kdo si tu je zatím

nepoznán, není to klam. Opravdu tu dlí

jako možná něčí, netajněší sny. Které 

tu zatím tvrdě spí a nikdy se nevzbudí.