ZVĚST

Stojím tu tak potemněle

opodál. Před maličkou 

chvíli jsem se smál, najednou

mne přepadl usedavý pláč.

Sedl na mne, na rameno

se my podělal. Ustaraně řekl

ách to je život na prd, co. Zalapal

po dechu jako kapr na suchu.

Už musím za jiným ubožákem

stačil řící, jen v říčném poklusu.

Všechno začíná jen tak napoprvé.

I ta smrt to zkusí pro ni začátek, pro

tebe jak si naposled. Vzhůru hleď 

vždyť prý potom něco ještě je. Ale

není to zatím nikým nepotvrzené.

Ani toho Ježíše dosus nikdo nespatřil,

pořád ukřižován na tom krucifixu jest.

Jsem odevzdán, někam dán byl jsem.

Teď jsem zde dlím tu ve svém nitru.

Myšlenky jako koule na kulečníku.

Kdo do té díry první spadne, myšlenky

mé klamné. Jsem jimi přepaden, sveden

do nicotných sfér, byl jsem odveden teď

tam jsem, dále poté vlečen. Nesmí chybět

krev je jí tu toliko požehnaně, jaká si bytost

se v ní vroucně koupe.

Zdál se my sen takový ten opravdový.

Dokud se do reality hnusně odporné 

nevzbudíš. Pak si uvědomíš, jo zde tu dlíš

to je ten tvůj svět ten pravý, bez výstrahy.

Otočím se na patě tak tak to je skutečně 

proklatě. Proč tak okatě je my dáno vše to

co bylo už tak dávno. Nejsem mlád ani stár

prostě jen tak akorát. Stojím tu uprostřed

té nesmírné dálnice, nic se tu nevleče auta

nebo lidé tu sviští. Hraji tu hru na život na

tom hřišti, gól dám nu nevím mám to v piči.