Copak

Navždy chci a jenom 

vraždit. Vraždit den,

pokálet zkurvený sen.

Chci touhu mýt, pak

ji smýt, neprodleně

se vypudit. Zacelené

srdce praskne, náhle

prudce. Přemíra emocí

může býti vraždící, nemocí.

Stojím na pokraji hněvu.

Nad kým nad tím co jsem

vším. Právě jen a já a ta jednotka,

životu nadmíru, tak nevěrná.

Naleji si tedy čistého vína

do znečištěné sklenice. No

do prdele kde je ta hygiena, 

když ji člověk nejvíce potřebuje.

Kam si pluje na bárce, plné

čistidel a dezinfekce. Je sama

jako ta nejpravější nafukovací

panna. Je sama samotinká je ji

špatně, tak umělohmotně blinká.

Že by konec světa, nebo jen konec 

toho tak zbytečného člověka. Neúprosně

a pomaličku se něco právě děje. Bojíš

se schovej se do krytu a tam ve skrytu 

nejlépe ve dvou, dej vale tomu průsmyku.

Řvi potichu plač jiskrně, však už ty postupy

znáš. Jen se snaž a tvař se tak jako o poledním

pikniku. Dej my roušku jenom trošku na kus toho

mého ksichtu, neksichtu. Hoď se člověče do klidu 

bude možná hůře nebo lépe, už musím končit

někdo klepe my na dveře . Jo, to jen ten sériový

vrah, taky prý ma strach.