ZVONEK

Narodil se vztek,

byl ještě docela

malý. Chodil po

čtyřech ale už 

rozdával, že by

cenné zrady.

Jak někoho na 

rozcestí svést.

Nebe plné hvězd.

Nenechávej se nést 

uchop ten svůj 

vztek. Odhoď to 

své břímě, nechceš

ho dál nést.

Rozehraj tu simfonii

která se tím vzduchem

line. Vstoupí do tebe

kdo zná tebe, diví se co

vidí. A proč si nemyle 

toho onoho člověka, tak 

nevlídně pocuchal.

Ta emoce je známá.

A už i strašně stará.

Každý ji má sobě 

ukrytou, nebo že

by hřmotným plédem

v bahně zarytou.

Někdy zahryzne se

urve kus. Vystrčí své

ostré zoubky, zahryzne 

se a nepustí. Dokud tě 

ten pocit neopustí, nepropadne

nepropustí z těla tvého cosi uniká.

Dočasné zapomnění které

někdy mátořivě ti to odpustí.

Řeknu dík, nebo bohužel za to

že tu jsem. V cele svého těla

tam, jsem byl jiskrně uzavřen.

Hraji hru na život, v dálce je tam 

plot. Taková podivná hra to je, kdo

ji hraje ty nebo on, v tom tvém těle

tak nějak se to tam pere. Svět mě 

sere, exkrementy to jsou, nejsou

oddělené. Črty v té mé tváří které

se někdy i tváří, jako červen v září.

Noc a den v té své nekonečnosti se 

opulentně páří.