TARANTULE

Sním sen náhle

probuzen, vtažen 

do kolotoče reality.

 

Ne nejsem připraven.

Stojím tu a pozoruji 

ty lidi co něco vidí.

Já to nevidím ptám

se tedy co vyhlížíš.

Že prý šťastnější 

zítřek. Jen to dořekl

někdo do něj srčil

a on letí dolů tam

se rozprsknul tak

nenadále jako v

nejpravějším finále.

 

Je tu hra kdo ji

hraje neprohraje.

Já ji nechci hrát

chtěl bych žít ne

v rozepři s údělem

který je my udělen.

 

Strach plodí prach.

Prach je potřeba

rozfoukat. Pak se

ptát, jak se to vlastně

mohlo stát.

 

Detailní strohost

roztržený provoz.

Záchvat bolestně

astmatický. Empatický

tuze lidský, v posměch

daný kde jsou všechny

ty brány, byli už rozervány.

 

A kdy budou servány a

do rukou my dány. Vzdech

se my opovrženě vysmál.

Frontu prý na to vystál. Jen

aby někoho vysál jako upír

co jen to umí. Hlasitost

svých čínů tlumí, stejně

nezůstanou bez poskvrny.

 

Tak jsem tu v němém snu.

Kdy prosím skončí ta nudná

realita. Je taková pochmurná

veselosti zbavená. Nudná dáma

v rozkladu říká, já otázky tu nekladu. 

Já ani ten barevný papoušek Kakadu.

 

Zakletý ve své černočerné černi.

Nikdo mne nevidí neslyší, neucítí.

Ošklivý parazité tu zde vylezli.

Rozlezly se do všech stran a tak

tiše otázkou se ptám. Proč zde v

tomto klinči. A proč já jsem tu

objednán, na tu vágní strohost.

Těchto poměru tak tuze sám, 

jako ptáček v kleci, který tam 

ještě klečí. Tam tlačen ještě

dále více stlačen, zahlédl 

naposledy hejna mraků bez

covid 19 příznaků.

Experiment v tajné řeči předků

v křečí, ktří tam ještě stále křepčí.