TROFEJ

Oko nepoznané hnané

v zázraku, pěsti jsou

tvrdohlavé. Jaké štěstí

někdo tu křepčí je sám

odpoután už od nevinosti.

Něco tu tvrdí prý že se

nudí a tak tu zcela zrudlý

vyprávý ten svůj nejtajnější

příběh o neřesti sevřené v pěsti.

Jaké je štěstí jak vypadá

do ztracena se přitom snění

propadám. Nejsem sám je

nás tolik až moc na jednu 

bezesnou kolektivní noc.

Pláčou všichni tak svorně,

nepokorně. Slaná kapka

na zem spadla, zvedl ji

on právě a jen on, jež 

rozhýbá ten zvon. Už zvoní

na nás všechny na nás své ovečky.

A bez hlasu, věty dané bez tečky.

nás tak svorně spojí, nic neodpojí.

Proč protože ty nože bodají.

Hlásku nevydají jen tu červenost

tu si před očima promítají.

Krev tu teče proudem, jakým

soudem tím masovým, masa

lidí stud už nezná je až moc

vlezlá. I do tebe si možná vlezla.

Tmavá noc nebe plné hvězd, tak

neboj se a před tou snůškou vágní

tam si vlez. Nebuď pes ani člověk

není dobrý, procestuj si ty své prohry.

Krásný hlas ženy čas, hudba snivá 

atmosféra jenž se line, dále pak

si šťastně plyne. Uvnitř té ženy tam

jsem si vlezl bez podrazů, je tu hezky

jsou tu různé tajné cesty. Cestuji touhou

podepsán, nechci se už vrátit zpět, zůstávám.

Cítím stres z tolika mnoha cest.

Kam se vydat srdce vyndat. Ne

nechci se třást, já vím je tu past.

Ne chlast už nechci nechci se svíjet

v bolestné lekci. Můj život je tenze

nepokoj málo cest má, kudy projít mohu.

Své tělo tu rozlít, nebo na tisíce kousků

rozbít a pak zase slepit. Věčný trest zač

napiš vyznač, tlač, proč takový ne zcela

makový na cestu se vydal. Mám strach

ale hlásku nevydám, nezaprodám svoji

vizi světa. Vinu se tu jako had okolo všech

nadějí a ztrát, nejsem za to rád řekl bych

jen to slovo ách. Soudem lidské krutosti,

člověk je jen z prdele smrad.