Mor ho

Těžce raněn ve

své děsivé ješitnosti.

Hledá zde tu něco

prý se tomu říká štěstí.

Někde tu možná je 

ale řádně skryté, neodkryté.

Třpit se v jednu chvíli objeví

a potom jen strohý vratný klid.

Jsem tu skryt skrz ouško

jehly, nejde mně prosadit.

Nejde mně protáhnout moc

široký nebo k tomu činu zcela

nevhodný.

Vedle mne tam sedí on v

ruce velký zvon, žádný zvuk

však nevydá. Chybý mu srdce

a to tak nezněle víceméně prudce.

Fyzicky malý duší tak veliký.

Někdo takový je a já mu tu

velikost závidím. Něco bych chtěl

znát, vědět, jakým směrem mám

se v tom životě dát a i neprohrát.

Mám se vzdát při nezdaru mám

pokračovat. Mám se prát mám se

rvát trhat vše na kusy rozběsnit

srdce a pak potom všem se kát.

Tiše my někdo odpoví, já tu jsem

byla poslána. Pro tu změť těl, oni

už nic nepoví. Budou tiše jako trpné

světa klišé, vyprostěno z říše nejspíše.

Vyrobil to on, ten co odlil i ten zvon.

Vyšla rána jako z děla, takto dělo dělá.

Do shluku lidí jež už asi již více, ničeho neuvidí. 

Zoufalý od krve od života zakopaný hromadný

hrob anonymní. Vyšel z něj jako zombie, proč

on je právě živ. Všíchni zbylý svůj sen jim odešel

z duší kam si do pekel.

Tak co kdo tu velí je tu někdo takový,

nebo jste všichni jen makový. Ptá se a 

zdá se že něco ví, ale prý ještě nic nepoví.

Roztáhni ty nohy a nech mně vejít. Na 

exkurzi jen pro penis. Je tu hezky tak 

nějak zdám se tam přímo vlezlý. Tam a

zpět jak zní ta správná odpověď jo už to je. 

Není nic je jen realita krutá děsná podivná.

Já jsem v ní a chtěl bych být naprosto sjetý.

A takhle každý den byl bych jetý. Realita je tak

realitní chci pryč dej my klč odemknu si sám 

snovou komnatu. Nebuďte mně slezte ze mně

nechci být proč nemohu jen snít.