EXPRES

Uzavřený člověk stále

opět, něco by snědl třeba

hlad celého světa. 

 

Vzdech z hrdla vyšel, právě teď kdy se vypisuji

z téhle denní můry. Jsem tu skryt za svůj vtip, černý.

Asi taky suchý jde z něj prach, nikdo se nesměje.

Chtěl bych, moc bych chtěl, ale prostě to nejde, nepochopíš.

Mávneš rukou nad tím co neznáš, odsoudíš svět povrchní, jedna

má maličkost, nula. Takové je skóre, potopím moře v oceánu hoře.

 

Takže cože, slyším jen svůj stín jak se mi směje a i trochu

kleje. Chtěl by se více vidět nechce být sám, nechce sedět

chce vstát. Chce mečem proklát imginárního nepřítele. Chce

toho moc ale já mu to neumím dát. Jsem ta špatná adresa,

na které nic není. Žádný dům, žádný zvuk, nijaké světlo, prostě

takové velké nic. Pláč který nikdo nevidí hlava sklopena k zemi

zlost ukotvená vně. Otrokem svého těla za svaly je schován, pokus

který vyzněl do prázdna. Vana prázdna bez vody, důvody neznámé.

Sražen k zemi vlastní vahou, nejde vstát jen tak leží ale

ten svět stále běží, nezastaví, nepočká, ani nezamává.

Opožděnost, srdce krvácí tam uvnitř ztrácí litry té moiudré

tekutiny.