KECY

Nabodán na

miliardy kopí.

Očí vzhůru klopím.

Jsem k zemi hřebem

přibit. Zde v této hře na 

oběť, co má rozepři. Stlačen

do bláta botou těžkou okovanou.

Vášně planou hořet nepřestanou.

 

Co se musí stát abych zcela

rovně mohl stát. Zcela obklíčen 

tím prozatimním svinstvem. Vytvářím

ho sám? Jsem tedy absolutně vinen, tím

svím ledabylým zpackaným životem, tam 

za plotem. Ukrojený krajíc svinstava už 

je připravený už se chystá dozajista.

 

Jsem pod ustavičnou palbou děl. Obličej

zabořen do bláta, jež se stal zvláštní

slátaninou bláta, krve a kousky lidských

těl. Už vím kde to jsem, tedy tuším, na 

bojišti nějaké nesmyslné války, dívám se

na sebe zdálky, ne nechci tu být, krutost

je tu malomocným vládcem, zde tu všude.

 

Nikdy nepoznaný klid těla rozvěšené

na všech stromech. Nechci nic slyšet

a přeci stále něco burácí, stromy pokácí.

Odsouzen jen k paběrkování něčeho jež

je už dávno vším možným prošlé.

 

Prý jsem taky svět ale takový jiný

schovány do sebe, připraven k implozi.

Do sebe nacpaný, prost všeho co je

lidské. Vnitru svém horlivě zásoben

negací, kroutí se a ve mne stále se obrací.

 

Nemůžeš brečet nemůžeš řvát hlas byl ti

již odejmut. Tichý roztrpčený nad svou

nevyjímečností. Uprostřed ničeho co by za

řeč stálo. Je ráno nebo temná omamná

noc. Chceš být mrtví ale ne zas tak moc, jen

tak trochu pomaloučku potichoučku jen

na vratnou zkoušku. Ledabyle rozhořčený

v nitru svém tak smělý. Navenek k použití

nepoužitelný prostě vrak, že by zase já v

tomhle bezvýznamném roce dva. Vybuchl

si tajně v noci bez pomoci. Válka prostě

tohle dělá, volá děla a pak nosí tvoje, vaše, 

tak bezvýznamná duše i těla.