MÍR

Na pokraji 

čeho, všeho.

Skládám účty

moje tužby.

Rozutekly se

už nejsou nic.

Řekl zkurvený princ.

 

V dlaních rozmáčkám

tě. Starý ani mladý prostě

tam tak nevelkolepě daný.

Opovržen na zem stržen

brodící se studem.

 

Dotkl se dna ze sna

probuzen. Zas a opět

další den rozprostřen.

 

Sopka nebo stopka 

života v jednu chvíli

lávu chrlí. Rozpustí tě

sežehne, rozfouká tě 

po té, jako popel.

 

Lžu pravda nevidoucí

je tak slepá, je tak vleklá.

Dost už bylo nepravd 

tak že bůh není, na koho

pak to svinstvo světa složit.

 

Odpuštím, ne kecám jsem 

dosti rozezlen na ten mozek

co my ale vlastně k ničemu

není. Mohla by tam být budka

pro ptáky, zobaly by zrno zobáky.

 

Narodil se vztek, byl ještě docela

malý.Chodil po čtyřech a rozdával

svoje vzteklé rady. Jak někoho 

na rozcestí svést. Tam ho trochu

zabít jen tak trochu a rozjezdit ho na

maličkou plochu. Tak co cvoku, dobrý plán.

Vymyslil ho vztek v zákulisí zcela sám.

 

Krev to je takový řev těla. Naříká a běduje

jak ji ta vzácná tekutina, z těla náhle uniká.

Někdo do něj bodl uděla tam dírku a krev má

ráda svobodu. Cítí se osvobozena od těla který

prý ji někdy i neplechu dělá. Neutíkej pryč spustím

alarm ta díra se musí okamžitě zacelit. Hrozí totiž

konec světa, ne jen tvého tak dosti bezvýznamného.

 

Spadla prý hvězda ani se to nezdá. Přej si něco, 

přeji si samozřejmě mír světa. Skočil si mi na špek,

já chci práchy a v nich se koupat. Jo, jako sen který

nikdy nepřijde, je to dobrá utopie. Radši ať mě zmyje 

uškne to budu aspoń cítit, bolestí se k vyvrcholení 

zbytečnosti své tak vplížim.

 

Přemýšlím nad tím celým vesmírem.

Nebo vlastně na tím bytím zde. Jsem

obklíčen bez klíče, uzavřen v klecy v které

jsou jen kecy. Věci co se staly už odešli a na

ty příští čekáš nebo si je prostě uděláš, vyrobíš.

 

Nejsem nic víc jen kosti, svaly, vnitřní vnitřnosti.

Nic my nepoví ani moudře tvářící se přísloví. Co

mám dělat co mám hledat, něco hledám ale vlastně 

nevím co. Podívám se do zrcadla a hle zrada nějaká

nestvůra se na mně upnula.

 

Přišel jo byl to asi člověk, v ruce držel nějaký povděk.

Všem ho tam rozdával ale ti lidé se nesmály v koutech 

se schovávaly. Vroucně plakaly a prosili o něco víc než

obvykle. Ale on bez vyzvání pálil ze všech těch zbraní

co měl k mání. Všude samé mrtvoly, jsou potichu a už na

nic se neptají ani potají. Jen tam tak skromně leží, v louži

své nebo i cizý krve. Zabil je dement, zmařil životy neodžité.

 

Nevím jak bych se zachoval ale chtěl bych se poté do zrcadla

podívat. Neví to nikdo než se v takové situaci ocitne. Jsou tu žoldáci

profesionální vrazi, vojáci, ty si odškrtnem. Náhle začne svítit kontrolka

pudu sebezáchovy, jsi v tom módu. Já bych nechtěl být jen ovce daná

na porážku. Adranalin stoupne v těle tak co teď buď utéct nebo toho

násilníka bez skrupulí zneškodnit, každý más své zbraně nohy ruce tak 

jednej nebo buď to skopový.