KOVÁŘ

Zapni to

nevím co

no přeci to

abych byl

jako člověk

 

Vytáhnu z koše to 

zkurvený porsche.

Zápínám zatím to 

jde, jsem tedy v něm.

Je tam ůtulno, ale necítím

všechny emoce u tohle typu

to tak bývá, lepší tohle nežli

nic, no jo už vidím kolik je tu

chyb. Prachy na stromech nerostou.

Dej echo až se to stane milý pane.

 

Těžce raněn ve své děsivé

ješitnosti. Hledám tu něco zde

je to kód tajný a říkají tomu štěstí.

Někde tu možná i je ale řádně skryté.

Třpyt se na chvíli objeví a potom je 

všude nepočestný mrazivý klid. Jsem

tu skryt skrz ouško jehly nejde mně 

protáhnout. Moc široký nebo prostě k

tomu činu, zcela nevýhodne nevhodný.

 

Vedle mne sedí on v rukou drží zvon.

Žádný zvuk však nevydá, chybí mu

srdce a proto je tak prudce rozhodně a zcela

jistě rozbitý. Je chabý není schopen zrady, jen

tak je prostě si v tom své vesmíru existuje. A bude

tu i když tu mnoho z nás už dávno nebude, tak co

ty na to říkáš nevyzpytatelný osude.

 

Někdo fyzicky malý, duší však tak, tak, veliký.

Někdo takový je a já mu velikost jeho duše závidím.

Něco bych chtěl znát, kam se mám vydávat jaký je 

můj směr. Mám ten svět předělat aby byl ke všem

více férovější, ale to je utopie která je jako zmije

které je tak zle, tak krysu skoro strávenou blije.

 

Dělo má své tělo odlito z bronzu, ještě něco mu 

schází. Dělová koule náboj tříštívý nebo průbojný.

Nu prostě si lze vybrat, jak někoho tak trochu násilně

na onen svět vyslat. Tělo na kousky nepoznané rozporcovat.

Vyrobil ho on, no ten co odlil i ten zvon, člověk dá si oběd 

a do práce se dá. Píseň kolovrátkovou si zazpívá, dělo nabíjí

a ze smrti vesele si připíjí.

 

Vyšla rána jako z děla ona to tak občas dělá, do shluku nic

netušících lidí. Kteří  už nic neuvidí, neuslyší nemají už žádné

uši oči. Je to jen změť lidských pozůstatků, kdo najde tu hnusnou

zkratku. Ano už ji mám za chvost jsem ji chytil, jak se ti říká a co 

tu děláš, jen se ptám. Tiše mi odpoví, jsem tu poslána pro tu změť

lidských zmatků nebo těl, oni už nic nepoví. Je to jen krvavé odporné

maso, do mlýnku tam ho k těm dalším dám, vykonám.

 

Směr lidstvu byl nějaký dán, nebo on si ho vzal sám?

Do nějaké dáli mířící, zatím cizí nic neříkající a přitom

tak po vědomě páchnoucí tou chutí k naprosté moci za 

pomoci? Něco tam roste není to prostě prosté, sprosté.

 

Pokrytec kdo je to, to je on každý ví kdo je to, všude

jeho odlitky odporně hnijící jsou. Vše to má schované

ve své mysli, myslím to svinstvo co chce všude rozptýlit.

Je to zatím skrytě, skryté, ale podvědomě to vychází 

někdy na povrch, poznáš tu falešnou chuť. Někdy má i vrh když

na chvíli nasaje chuť svobody, ale ta mu moc nevoní.

 

Bojí se odhalení toho čím ono vlastně je, zaleze tedy zpět do své nory.

Pomaloučku potichoučku lidi tím svinstvem nakazí, pokazí, rozbije.

Někteří se podvolí, některým je to šumák a někteří srdnatě

té hnusoty odolávají a jsou stále lidmi, jež posléze poznají skartaci svého lidství.

 

Zoufalí od života do krve i někdy zkopaný.

To že bych to byl já, asi ano a stačilo tak málo.

Abych byl jako ti ostatní, podstatní ve svých

života scénách. Dávám vale chryzanténám

v tichu svém nepodstatném si tu brouzdám.

Sám sobě největším nepřítelem i odleželým opakem.

V prostředí samolibě nepokojně tristně podjatém.

Všímám si že je tu, někde to moje tělo, něco by asi 

chtělo. Leží tu ve svitu temna, nemocné světlo  se 

k němu plíží z hůry k němu shlíží. Ví že je tu, pozná tu

podstatu, že je to tu nanovo, ví že je to vše jen na hovno.

 

Tma už šla dávno spát na opačný konec světa.

Je to tak zrovna tam někdo k spánku ulehá.

A já mu tuto holou skutečnost závidím, v tom 

svém pocitu rozjařile decentně nevlídně zářícím.

Krotce tu dán jakkoliv nikým nepoznán, všechno 

už tu znám a přesto se tu absolutně nevyznám.

Napospas všem živlům vydán naporcován, jen si

pro mne přijďte, je to výzva všem těm co také

nepoznají žádný blahodárný sen, jen ho tuší. Jako

tichý zvuk, v nějakých nepoznaných uších. Slunce

v duši to se ruší, dám si suši, připrav my ho právě teď.

Je tu toho změť, jedno pravidlo právě v tuto danou chvíli

zaniklo ale hned je tu další, jen tak straší a hned v sobě 

dáno z velkou falší. Kdo je vymýšlí a co tím rozervaným činem 

zamýšlí. To není z mé mysli, kurva mysli je tam jakýsi něčeho střet.

Několika různých bezmyšlenkovitých cest, některé jsou plné

nepochybných stručných svodů. Jiné jsou tak obyčejné a tak 

letmé, takové co jen míří s cílem vždy se trefit a to přímo 

doprosřed toho možná imaginárního cíle. Na truc a v plné

síle v palbě rozeklané, oheň plane vše se stane co je dané.