Anotace: Oplocený pozemek, vstup zakázán.
Jsem ochoten
až budu úpěnlivě
pochopen, říci pravdu
nebo lež jako věž, to mi
brachu svěř. Jaká je ta
tvá bohorovná lež.
Jsem tu i možná
zde za plotem a
jsem ochoten říci
vše tak jak tu leží
někdy i běží a někdy
jen ledabyle stojí v
ve sračkách nepokoje.
Měl jsem sen že
jednou se dojmy
zvednou a půjdou
si tou svoji cestou
necestou. Do polí
a do luk tam si
lehnou mezi tou
nudou už nidy
nevstanou. Prostě
tam ležet zůstanou.
Než je najdou a řeknou
jak jsou trapně mrtvý.
Co jen prd ví. Kam půjdou
nebo spíše zapnou level
klišé, ne nemá centrum
v břiše. Půjdou tam kde
kde nepoznají klam
Někam tam kde už
nic ani není, ale přesto
se kdosi odkud si na tebe.
ledabyle neustále kření.
Smích takový až skoro
nucený. Od ucha k uchu
chudák roztrhnul si hubu.
Rozdupaný ksicht na
malinké neidentifikovatekné
kousíčky. Všude jen krev a něco
co kdysi bylo asi mozkem.
Je to hnusné pokoukání.
Je my zle a potravu už
rozleptanou jsem tam
vyzvŕátil. Jak někdo a
proč ta brutallita byla
tady nalita. Člověk už
není člověk, je už oběť.
Ummrlec umlácený tak
dokonale k smri.
Je to podivné včera
člověk dnes už mrtvola.
Pro červy potrava až velitel
tu svou četu k snědku toho
těla zavolá. Smrt tu je přišla
neohlášena, někomu do běžícího
života vstoupila. Ani se nekryla řekla
hned jsem tu pro tebe, nebe peklo
není, už nic nebude prostě šlus a konečná.
Nepokoje a strach v duši, máme každý, někdo více někdo míň, někdo vůbec. Někdy je třeba odpusťit páru, odpusťit druhým, sobě. Dlouho to nejde, možná nepůjde, důležité ale je, pustit si tuhle myšlenku. Pak snad někdy přijde i dobrý konec v tvých básních
29.05.2020 06:33:21 | Isla