SPUSTLE

Jehlu mám 

hledám niť.

Ušiju si asi

malou řiť. Abych

se z toho všeho

neposral.

 

Srdnatě stavím

se na odpor. Je 

mě málo tak jsem

přemocen, tvrdým

snem. Jenom tvrdé

porno, samá kunda

a v ní čurák. A už 

stříká, jiný pták z 

výšky zahlédl zdechlinu.

Už se nad ní snaší počká

ještě chvíli, stačí moment

nebo další kaluž krve.

 

Je to člověk kdesi v poušti.

Životní síla očividně, opouští

jeho tělo. Zbídačený padá

do bezvědomý, náhle probouzí

se, zdál se mu takový nepěkný

sen. Sup mu slupnul oko, probouzí 

se zrovna ve chvíli kdy ono zvíře,

chystá se ho definitivně oslepit.

Prudce mávne rukou odežene ptáka,

marně hledá oko nachází jen krvavou

prohlubinu. Plivnul by nemá co, nic

necítí, bolest ho už taky opustila. Říše slunce

je tady tak prudce vytýčena. Propadá se

do temnoty,  už jsou na hostině jeho těla

z dálky vrtulník nedýchatelný zvuk rozráží.

 

Leží tam už mršina zcela nehnutě, z jejího

břicha se plynně vznášejí zapáchající výpary.

Kolem mršiny poletuje letající hmyz, mouchy

a larvy mají hostinu nevídanou. Celý výjev

zpozoroval pes hyenoví, už je u ní, supy

velmi neochotně svůj úlovek opouští. Pouští se

do tebe do mne možná i do sebe, trhá kusy z těla.

Ty střeva jsou opravdu tak dlouhé, příroda to tak

chtěla. I tu tvoji smrt tak nečekaně rozštěkanou.

Slunce nad tou scénou jako protektor ví jak vše

správně nasvítit. To aby se pozorovatel mohl co nejlépe

vlastními zvratky potřísnit. Jeden obyčejný den stal

se nebo ne, posuď sám jak se ti chce ne on zase jen

ve své duši prost je všeho a proto tam řve. Hlasivky

to vzdaly takže jenom chraptí, ale asi mu je doopravdy

tak tuze zle a k tomu ještě nicotně. Nechtěj poznat pocity

zla lidského těla když už nic necítí, hlava rozprskla se už

tisíckrát a napořád třeba a i snad. Než nový cyklus započne.