Lísteček

Pod vším leskem
a údajnou láskou
samotný lísteček
chvíval se krásou.

Ve slunci svitu
laskán pohledem
měl barvu třpytu
a třepotal se jako sen.

Ve stínu měsíce
odleskem se stříbřil,
Mitrilem protkán
houpal se a vířil.

Klenot v zelenkavé katedrále,
pochopen pouze svým stvořitelem,
stal se ponížením a neštěstím,
pro ostatní v oku trnem.

Zelenkavá do žluté a zpět se mění,
už není jarního chvění.
Z barev světa do utrpení se halí,
jednou ochrannou je bezmezné odevzdání.

S bolestí snoubí se odevzdanost,
nevnímá lísteček už slunce políbení,
ani větru dech povznesení,
do žil vpíjí se slabost.

Kdysi svěží ve slunečnou se změnila
a hned temně rudá se pak rozlila.
Odevzdanost ostatním,
stala se mu prokletím.

Kouzlo bere dech
a vysává poslední vzdech,
vždyť z rudé už dávno přešla do kaštanu...
A lísteček? K zemi se nese místo vánku.