ZPUSTLE

Do vany si vlezu.

Celý v celku taký

zcela nahý. Z vody 

jsem, do vody se

ponořím ale asi

spíše ne, je moc

úzká, věcně je i kluzká. 

 

Chtěl bych se tam

ponořit a vidět ten

svět podmořský. Ty různé

ryby všech tvarů a barev.

Mnoho tady padlo palet.

Designer se tu také dosti

vyřádil, jen ty žraloku zůstaň

doma, třeba měj si koma.

 

V nejasné představě svých

neutříděných myšlenek. Mám 

tu svou mantru v jakém si

kvaltu, něco tu začnu prý

se taky tomu říká život, smrt.

 

Mně je v něm tklivo, opuštěn

ve světle a v prostoru těch 

mnoha stěn takto tu umístěn.

 

V rámci své rozpoutané

existence, znuděně i tence.

Jen tak lehce se tu opírám. 

Vše co znám je mi náhle

cizí, kdo ty ovace za mne 

sklízí. Kdo tu ve mne bydlí

platíš nájem, tak kdo ho

už pošle, do jiného patra.

Tam ho snad a definitvně

někdo chytí, sázka ryzí.

 

Někdy jsem si cizí různé

věci vidím, jen nechápu 

jejich absolutní význam.

 

Dostanu už konečně ten

nejkrajnější impulz k žití.

Nechci být jen ten co se

každé ráno jenom probouzí.

 

V tom svém levelu jen bdím

o věci zakopávám, trudně mávám.

Roztodivná již už daná hesla, čelist

mi klesla ticho zde tu ordinuje v

řece roztodivností, tu samo pluje.

 

Do své tajné slůje je už tam

boty zuje. Zve mně, sedám

pak se zvedám nepoznávám

kdo jsem já, kde jsem se poděl.

 

Hlava se mi točí kdo tedy jsem

a kdo jsi ty. Proč máš oči mločí,

pozoruji tento výjev, čeho si.

Nevím co to nebo kdo to je.

A nevím zdali bych tam chtěl 

stát, nebo do sněda vroucně spát.

 

Sen svůj tak jedinečný ve

svém dvousečném rozporu.

Stojící ve zkomírajícím prostoru.

Nepopsaný list je si toho všeho

jist. Je ještě mladý a nevyzrálý

psát na sobě nechá a to bez výhrad.

 

Víš co vzbudím se a půjdu spát.

Vyspím důlek do postele, no ano

tak to bude celé a ráno ne to nechci

nevítám, zcela jistě a odporně tuto

krajní možnost zamítám.